Vzpomínka na první výpravu

V myšlenkách si přehrávám zkušenosti a zážitky z předchozích expedic. Hned ta první proběhla v roce 2009. Původně jsme s parťákem - nadšeným sumcařem s několikaletými zkušenostmi s českými sumci, naplánovali výpravu na Pád. Přírodní podmínky a počasí však nebyly v Itálii vhodné, a tak jsme na poslední chvíli operativně změnili původní cíl cesty a vyrazili na „spodní“ přehradu na řece Ebro. 

Ke změně rozhodnutí přispěl i e-mail s kontaktem na ubytování a rybaření v lokalitě. Zavolali jsme na uvedený kontakt, domluvili termín a za pár dní jsme vyrazili autem naplněným až po střechu jihozápadním směrem. Vezli jsme vše, co nás jen napadlo - jemné pruty na lov nástražních ryb, kapráky, vláčáky a k nim i veškeré doprovodné náčiní a nástrahy. Samozřejmě jsme nezapomněli ani kompletní výbavy na „cílové“ ryby – sumce. 

Byl začátek dubna a v podvečer našeho příjezdu vanul silný studený vítr. I přesto sumci lovili slyšitelně a viditelně u hladiny. To nás pěkně nažhavilo! Do tmy jsme vyzkoušeli vábničku a k našemu potěšení jsme hned na úvod zdolali několik ryb v rozmezí metr až metr čtyřicet. Začali jsme věřit pověrám, že na Ebru fakt nachytá každý blbec! 

Ale ouvej! Dalších sedm dní intenzivního lovu přineslo jen pár sumečků okolo metru. Ani dalším druhům ryb se moc spolupracovat nechtělo a dávaly nám poznat hořkost neúspěchu. Výpravu tak až na poslední chvíli zachránil „vyvábený“ sumec v délce 196 cm. 

První výpravu zachránil nádherný sumec o délce 196 cm.

I přesto jsme konstatovali, že jsme prožili parádní rybářskou dovolenou. Už při odjezdu jsme si slíbili, že se vrátíme a „příště jim to nandáme i s úroky“!

Vzpomínka na druhou výpravu

Za rok, zase začátkem dubna, jsme vyrazili na stejné místo. Tentokrát jsme se rozhodli, že vyzkoušíme i nám neznámý lov na pelety. Musím přiznat, že ta nemalá suma investovaná do těchto nástrah nám kýžený úspěch nepřinesla. Zato dovezení nástražní kapři se osvědčili na 100%! Pravda, zažili jsme kvůli nim i infarktové stavy při celní kontrole na francouzsko-španělské hranici, ale ryby jsme zdárně propašovali.

Díky tuzemským kapříkům jsme si sáhli na čím dál větší sumce. Postupně si na ně troufali dravci přibližující se k hranici dvou metrů. Ani nezáleželo, zda rybky byly nastražené na bójku, nebo na vábničku. Pomyslný vrchol výpravy přišel zhruba v polovině našeho desetidenního pobytu. 

K večeru jsem zpozoroval pozvolný záběr na svém prutu, jehož montáž byla zavezená těsně za rákosím. Zasekl jsem po prasknutí trhačky a hned mi bylo jasné, že se jednalo o velkou rybu. Rychle jsem se přesunul do lodě a následoval „svaly trhající“ souboj, zakončený úlovkem v lodi. Byl jsem zcela ohromen majestátností ryby a nevěřícně zíral na naměřenou délku – 230 cm. Znamenalo to jediné: o desítky centimetrů jsem překonal dosavadní osobák!

Sumec 230 cm zabral na rybu nastraženou těsně u rákosí i přes hluk a světlo na břehu.

Ještě před výpravou jsme si říkali, že zjara by mohla být šance na chycení velké ryby vyšší. Už jen proto, že je nezačnou pozdějším teplem nabuzení „dorostenci“ u nástrah předbíhat, ale tohle jsme opravdu nečekali. Výprava tedy byla úspěšná a hned jsme plánovali další... 

Vzpomínka na třetí výpravu

Termín další výpravy jsme zvolili na začátek června 2011. Očekávali jsme zvýšenou aktivitu sumců po tření. Chtěli jsme dát větší prostor chytání na pelety a to hned z několika důvodů. Za prvé jsme zvolili cestu letadlem, které nám nabízelo více času na lov, nižší riziko nehody cestou a také o dost menší náklady. Trápilo nás jen to, že jsme s sebou nemohli převážet nástražní ryby, což jsme právě chtěli částečně vyřešit častějším nastražováním pelet. Pelety zároveň nabízely možnost vyhnout se používání trojhákových systémů, které sumce více zraňují. A v neposlední řadě jsme v potaz vzali i fakt, že lov na živé ryby byl ve Španělsku značně omezen a použitím pelety nebudeme riskovat mastné pokuty. 

Protože náš kamarád a hostitel Michal Kovář změnil stanoviště, jeli jsme tentokrát na horní přehradu. Ihned po příjezdu bylo zřejmé, že ryby byly náramně při chutí. Už za první odpoledne se nám podařilo chytit několik ryb vábením. Největší sumci měli až 190 cm. 

Bohužel přehrada vstřebávala naše pelety, ale nevracela nám je ve formě očekávaných záběrů. Parádně fungovala pouze vábnička s těžko získávanými rybami. Po dvou dnech bez záběru na pelety jsme změnili flek a vyrazili do míst, kde se do přehrady vlévala řeka. Zde nás čekalo něco zcela nečekaného a neopakovatelného. První záběr na pelety přišel sotva hodinu a půl po zavezení a hned to byla ryba s mírou 216 cm! 

Na pelety sumci berou stejně aktivně i přes den a dají se fotit ihned po ulovení.

Každý den jsme dostali velké množství záběrů a celkově jsme na pelety zdolali 30 sumců v délkách 160 – 225 cm. Ryby byly značně „poškrábané“ a bylo jasné, že právě dokončily tření. Naše pelety jim vysokou nutriční hodnotou přinášely rychlý zdroj energie a sumci je konzumovali zodpovědně. Zároveň jsme si ověřili, že chytání na pelety je nadmíru šetrný způsob lovu -  poměrně malé jednoháčky vždy byly předpisově zapíchnuté v koutcích tlam a poškození ryb bylo minimální. Maximální žravost sumců panovala i vůči živočišným nástrahám. Dalších 15 sumců v délkách do dvou metrů jsme dostali na vábničku, podvodní splávek i bójku. 

Vyvábený sumec měl řadu zranění od tření a po několika dnech marného snažení nám zvedl náladu.

Poslední dva dny pobytu jsme už jen „relaxovali“ pod ubytovnou, ale i tak se nám ještě dařilo chytat ryby na české poměry neobvyklých rozměrů. Celkový výsledek výpravy byl stanoven na 45 ulovených sumců! Z toho bylo 10 kusů přes dva metry. Bylo jasné, že jsme byli oba zcela fyzicky vyčerpaní a hrozil nám zánět šlach v rukách. Byla to zcela neopakovatelná výprava!

Ulovené ryby se snažíme hned fotit a pustit, a to i na úkor kvality snímků.

Vzpomínka na čtvrtou výpravu

Další rok byly plány logicky zcela stejné. Ovšem, jak už to tak bývá, výsledek byl úplně jiný. Hned po příjezdu bylo zřejmé, že vše bude probíhat zcela jinak. Především voda byla mnohem studenější a pod vábničkou na sonaru se neukazovaly skoro žádné ryby, jen s výjimkou sumčího dorostu. To nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že si sumci zrovna odbývali tření. Opožděný průběh zimy ve španělských horách zapříčil vyšší stav vody, a tedy bylo nutné přesunout se do jiných míst. Na loňském nejúspěšnějším místě se nedalo chytat vůbec a z okolí nás pro změnu vyhnali statisíce komárů, kteří nás nemilosrdně pronásledovali každý večer. 

Naši rybářskou čest zachránilo logické rozhodnutí využít jako nástrahu okouny, kteří rádi pojídají jikry, a tak jsou v době tření sumci nejčastěji napadáni. Samozřejmě to sebou neslo problém s jejich nachytáním na malé rybky či gumové nástrahy. Nakonec se nám na nastražené okouny přece jen povedlo vyvábit bojovného dvoumetrového sumce a pár o málo menších ryb. Také koncový podvodní splávek zvaný „Mequinenza“ v kombinaci s nastraženým okounem nám přinesl sumce o délce 206 cm. 

Sumec zabral na okouna a řádně prověřil rybářské vybavení i mojí kondici.

Samozřejmě naše očekávání byla před začátkem výpravy mnohem vyšší. Úsilí vyvinuté k ulovení alespoň těchto ryb bylo enormní, ale naštěstí alespoň po zásluze odměněné.

Poslední výprava

Další naše plánování bylo ovlivněno předešlými úspěšnými výpravami a snahou maximálně zefektivnit výsledek. Byli jsme rozhodnuti naplánovat výpravu na deset dní, ale s půlročním předstihem, aby pevný termín seděl našim manželkám i zaměstnavatelům. Byli jsme domluveni s Michalem, že dá echo, až mu vyjde volno, a pak hned prvním letadlem zamíříme do Španělska. Bohužel, v půlce srpna nám bylo jasné, že nedokážeme naše zaměstnání a rodinné zájmy skloubit, a tak padlo konečné rozhodnutí - letošní výprava se odvolává. 

V době náhradního sumcařského víkendu na Labi mi volá Michal. Oznámí mi, že na konci srpna může letět a podle dostupných informací na Ebru je výjimečná aktivita ryb. Termín výpravy nakonec vyhovuje jen mně. Ostatní zůstávají doma.

28. srpna vyzvedáváme s Michalem auto v půjčovně na letišti v Barceloně a už za 2 hodiny nakupujeme v Mequinenze potraviny. Čeká nás pouhých šesti dní u vody, ale nehodláme promarnit ani vteřinu drahocenného času. Žádný odpočinek! Číhání u prutů s nastraženými peletami, pokud budou nástražní ryby, tak provábíme celé okolí a do akce půjdou i podvodní splávky. 

Podvečer po příjezdu beru pytel pelet na zakrmení, bójku na označení a pár rybek. Jsem rozhodnutý vábit tak dlouho, než na mě padne únava a po krátkém vyspání, hned ráno obsadím na pět dní „nakrmené“ místo. Vábnička skoro nefunguje - za 6 hodin přemluvím k záběru jen pár ryb do metru. Ráno se dozvídáme, že deště v horách zvedli hladinu přehrady o půl metru a ochladili vodu o 5 stupňů. To vše se událo během předchozích tří dnů. Smůla!  V podobném duchu se nese naše rybaření další čtyři dny. Jen každodenně ulovený candát nám připomíná, že jsme na rybách a ne jen na čundru u vody. 

První čtyři dny ryby neměly vůbec chuť na naše nástrahy.

Moc mě netěší další událostí nad krmným místem. Jako z učebnice se nejprve objevují kapří a po dvou dnech občas zaberou malí sumci. Je mi jasné, že kusy, o které máme zájem, by měly „dorost“ vytlačit až v průběhu dalších dní. Ale to už opět budeme doma přispívat ke zvýšení produktivity našeho podniku. 

Předposlední noc věnovanou rybaření se smiřuji s faktem, že výprava dopadne naprostým fiaskem. Nad peletami nakrmeným místem se otáčejí kapři a zjevně si dopřávají výživných válečků, což se projevuje slabým cinkáním rolniček. Při západu slunce se nedaleko na hladinu vyvalí velký sumec a vysoko nad vodou vystrčí svůj majestátný ocas. Jen pár minut nato, přichází konečně opravdový záběr. Po těch dnech opalovaní na sluníčku a lenošení na lehátku si nejsem zcela jistý, jestli ještě poznám, jak vlastně takový sumčí záběr vypadá. Po chvilce boje z vody vytáhnu sumečka o délce 120 cm. 

Nicméně večer pěkně přechází do noci a během večeře Michal zdolá sumce o délce 160 cm. Příroda se zcela uklidní a noční hladinu zaplní oukleje a další drobné rybky. Tu a tam do nich zaloví menší sumec či jiný predátor. Zcela v rozporu se všemi sumcařskými pravidly začnu hlasitě tleskat a osvětluji hladinu přehrady silnou baterkou. Hladina se rychle „vyčistí“. Šílená teorie se potvrzuje - sumci po odehnání ryb z hladiny opět začnou věnovat svojí pozornost peletám na dně. Přichází záběr! Nejprve vypadá nenápadně, ale ještě než vstanu, prut ve stojanu je ohnutý jako vrba nad vodu. Mám problém rukojeť vůbec vysunout.  V duchu si říkám, že na pelety dorážejí zatím jen menší ryby, a tak dotahuji brzdu „na krev“ ve snaze uchránit šňůru od oděru o skály na hraně. Prvotní kontakt s rybou mi však naznačí, že se nebude jednat o úplně malý kus. Michal začíná souboj natáčet na kameru a najednou mám pocit, že na původně odhadovanou velikost ryby vydávám až příliš velké úsilí. Najednou přijde ostrý výpad, který mě „pokopne“ o půl metru vpřed. Výpad ustojím jen díky tomu, že si sumec z plně utaženého navijáku vezme několik metrů šňůry.

Při výpadech sumce plně dotažený naviják brzdím navíc rukou na cívce.

Zvyšuji intenzitu pumpování prutem a navíjeni. Už cítím značné svalové napětí v zádech a pravá ruka začíná tuhnout. Konečně zahledneme na hladině kus ryby. Stočený ocas nasvícený baterkou vypadá na vzdálenost deseti metrů jako gigantický úhoř, ale nenaznačuje velikost ryby. Tu spatříme naplno až za pár okamžiků. První vidím mohutnou hlavu se spodním předkusem a s úžasem pozoruji, jak se za ní vynořuje masivní trup. Šířka řitní ploutve naznačuje, že sumec bude mít přes dva metry. Když je konečně v mělké vodě vidět celé tělo, je už naprosto zřejmé, že se jedná o mou „životní“ rybu. Následné měření ukazuje 233 cm - a tedy nový osobní rekord! 

"Nový" osobáček ulovený na pelety.

V průběhu noci chytíme ještě dalších sedm sumců. Při svítání záběry ustávají a jsem rád, že máme alespoň chvilku na spánek. Následný den se nám ještě podaří dostat pár pěkných ryb na vábničku. Za zmínku ještě stojí záběr dobře metrového kapra, který zabral na pelety, ale vyříznul se až těsně u břehu. 

Krátká výprava nakonec dopadla lépe, než mohla skončit. Pár dní jsme odpočívali a pak za jednu jedinou noc zažili to, kvůli čemu se za sumci na Ebro jezdí. Uvědomili jsme si, jak tenká je hranice mezi „propadákem“ a úspěchem. Mimochodem to ukazuje i na fakt, jak se podmínky na Ebru mění a jak se mění i návyky sumců. Pamatuji si, jak jsme se před třemi lety předháněli v počtu pelet uvázaných pod háčkem a „balíky“ 12 kusů patřili k těm nejúspěšnějším. Oproti tomu tentokrát přišly záběry na sestavy s jednou, maximálně párem pelet. Podobně byly odlišné i reakce sumců na vábení.

Samozřejmě už teď plánujeme další výpravu na Ebro a snažíme se promyslet nejvhodnější termín i podmínky, ale kde na to brát dovolenou a čas... 

Budoucnost sumcařiny na Ebru

Ještě bych se rád zamyslel nad několika obecně diskutovanými tématy spojenými se sumcařinou na Ebru. V současnosti platí nařízení, které přikazuje zabíjet ulovené sumce jako nepůvodní druh. Současně je i zakázán lov na živé nástrahy. Obě legislativní pravidla, která na Ebru platí, většina sumcařů vědomě či nevědomě ignoruje. Přiznám se, patřím k nim také. 

Pokaždé sahám po dalekohledu, jen když uslyším v dálce zvuk lodního motoru, abych rozpoznal blížící se natur-policii a rychle odstranil živé nástrahy. Ve zmatku tak činím, i když mám nastražené jen neškodné pelety. Touto odbočkou se dostávám k peletám, které patří k nástrahám povoleným. Oproti živým nástrahám mají nespornou nevýhodu v ceně, ale ta je vyvážena řadou kladů a hlavně, díky nastražování na jednoháček, je mnohem šetrnější k sumcům. 

Musím však dodat, že mi takové míchání kaprařiny se sumcařinou dohromady nějak moc nesedí. A tak kdykoliv mohu, preferuji na háčcích živou rybu, a to i přes její horší dostupnost a problémy s uchováním.

Pár slov k uvazování

Svého rekordního sumce jsem po nočním zdolání uvázal na vodítko kvůli pořízení denních fotografií. Nepovažuji to za úplně správné, ale po rychlém zvěčnění úlovek ve zdraví odplaval. Drtivou většinu ryb fotím ihned po chycení a snažím se k nim chovat maximálně šetrně - bez dlouhotrvajících póz a nebezpečných hmatů. Na stojatých vodách nemá uvazování sumců podle mě žádný extra význam - ryba po několikahodinovém odpočinku stejně znovu absolvuje stresující boj s lanem těsně před focením. Na řece je odpočinek sumce bez nutnosti bojovat s proudem přínosnější, ale na stojáku ne. 

Ulovené sumce se snažíme fotit šetrně bez zbytečného vyndávání na břeh a hmatů s tlakem na jejich vnitřní orgány.

Pro klid svého svědomí si říkám, že má fotka trofejního sumce „z vodítka“ je daleko lepší, než jeho vypreparovaná hlava, nebo nevratně poškozené vnitřnosti z neopatrného focení.

Text a fota:Martin Janeček alias Mako

Tento článek vyšel na konkurenčním serveru CHytej.cz , ale protože  MAKO je náš stálý klient, tak považuji za správné ho tady uveřejnit,se souhlasem Martina Janečka.